Centra vědy
V České republice (a v Brně zejména) má v příštích letech vzniknout hned několik významných center vědy. Jak tato centra ovlivní českou vědu? Bude vůbec dostatek lidí, kteří zaplní nové pracovní pozice? Mají tato centra šanci přitáhnout vědce ze západní Evropy nebo naopak budou obsazována vědci z východních, případně asijských zemí?
O odpověď na tyto otázky bylo požádáno několik vysokoškolských pedagogů a vedoucích pracovníků některých výzkumných ústavů v Brně.
Veřejnost v širší míře chápe investice do vědeckých center jako pozitivní a (dlouhodobě) přínosné. Rychlý rozvoj takových center však může mít, zejména v delším časovém horizontu, i stinné stránky, které se pokusí odhalit následující článek.
Oslovení odborníci se například neshodují zcela v názoru, zda připravovaná brněnská centra (především CEITEC - Středoevropský technologický institut a CESLAB - Středoevropská synchrotronová laboratoř) budou znamenat pro region pouze přínos. Na jedné straně věří, že tato centra významně ovlivní českou vědu a že se Brno stane centrem špičkového výzkumu a vzdělanosti. Na straně druhé se obávají, že převážná většina prostředků bude s největší pravděpodobností vynaložena na vybudování infrastruktury (tedy to, co oponenti shrnují větou: “Postaví se jen další baráky za miliardy.”). Na to navazují obavy, zda budou mít centra dostatečně atraktivní nadstandardní přístrojové vybavení, aby dokázaly přitáhnout vědce ze západní Evropy – zvlášť když již existující výzkumné ústavy jsou trvale podfinancovány. V typicky nepružném českém systému by bylo vhodné také hned od začátku diskutovat, co se s novými pracovišti stane po skončení podpory (kolik výzkumných ústavů u nás v posledních deseti letech zaniklo?). Je vůbec možnost po několika letech takovou instituci uzavřít, resp. elegantně převést pod školy? Bude v té době na provoz muset přispívat Brno (”schválili jste si před lety projekt, který se neuživí, tak teď plaťte …”).
V čem se dotázaní odborníci jednoznačně shodli, je výrazná skepse k obsazení nových pracovních míst kvalitními lidmi. Přestože je dnes Brno chápáno jako univerzitní město, nedokáže nabídnout dostatek špičkových odborníků (měřeno např. citovaností v příslušných oborech). Důležité je, aby několik málo klíčových míst bylo obsazeno talentovanými a perspektivními vědci – který rektor/děkan/ředitel by však chtěl nechat odejít své nejlepší lidi?
Co se týče získání odborníků ze západní Evropy, pak Česko/Brno velmi pravděpodobně promrhá jedinečnou šanci je ze zahraničí přitáhnout. Pokud už totiž mají “přitéct” velké peníze, měl by se dobře promyslet a realizovat program, v rámci něhož se v zahraničí “vytipují” vhodní kandidáti a nabídne se jim adekvátně placené místo (v “evropských” penězích) a další prostředky na vybudování kvalitních týmů. Požadavkem (s případnými finančními bonusy) by mělo být mj. získání dalších mezinárodních projektů pro pracoviště. Samozřejmostí by mělo být také lákání kvalitních výzkumníků z východních zemí, ať už jde o země bývalého SSSR, nebo třeba Vietnam, Mongolsko a další státy, v nichž je silné povědomí o bývalém Československu.
Nejen vědou živ je člověk – obsazování pozic vědci ze zahraničí bude obtížné také proto, že Brno jim a jejich rodinám nedokáže nabídnout dostatečné zázemí pro aktivní odpočinek. Něco jiného je komunikace s kolegy na pracovišti, něco jiného pak procházka po Brně, kde budou mít problémy se domluvit. V Brně se na cizince příliš nemyslí – kolik je ve městě informačních tabulí v angličtině, na kolika úřadech se běžně domluvíte jinak než česky, jaké jsou v Brně kulturní aktivity vhodné pro cizince?
Navíc se nedostatek kvalifikovaných osob netýká pouze vědeckých postů. Chybět budou také lidé na podpůrné práce, zejména administrativní zabezpečení evropských projektů, které je velmi náročné a často vědcům spolkne příliš mnoho času.
Na otázky ohledně nových vědeckých center reagoval také doc. RNDr. Stanislav Kozubek, DrSc. (ředitel Biofyzikálního ústavu AV ČR) a RNDr. Luděk Frank, DrSc. (ředitel Ústavu přístrojové techniky AV ČR). Oba ústavy jsou v připravovaných projektech velice angažovány, proto si dovolujeme citovat celé odpovědi obou ředitelů.
doc. RNDr. Stanislav Kozubek, DrSc.
„V rámci Operačního programu VaVpI (výzkum a vývoj pro inovace, dále jen OP VaVpI) bude v příštích sedmi letech investováno v ČR do výzkumu a vývoje ze Strukturálních fondů EU (SF EU) přes 60 miliard Kč. Operační program VaVpI není ještě definitivně připraven, ale předběžně lze říci, že se počítá s investováním do tří prioritních os (PO). PO1 je orientována více na špičkový výzkum s návazností na Evropský výzkumný prostor (v rámci PO1 mají být vybudována centra excelence, jež jsou podle definice centry základního výzkumu), PO2 je zaměřená na spolupráci výzkumných a soukromých subjektů s cílem podpořit přenos výsledků výzkumu a vývoje (VaV) do praxe a poslední osou je výstavba výzkumně zaměřených částí univerzit (kampusů). Už z tohoto úvodu je zřejmé, že ovlivnění české vědy bude zásadní; realizace OP VaVpI by měla vést k rychlému rozvoji VaV, pokud budou finance rozumně využity. V Brně se uvažuje o dvou velkých projektech: Středoevropské synchrotronové laboratoři (CESLAB) a Středoevropském technologickém institutu (CEITEC). Oba tyto projekty jsou připravovány do prioritní osy 1, tj. center excelence, a jejich rozpočty jsou v oblasti miliard Kč. Realizace těchto projektů bude pro Brno znamenat, že se stane centrem špičkového výzkumu, vývoje pokročilých technologií, vzdělanosti a stane se ekonomicky rychle se rozvíjejícím regionem.
Lidské zdroje jsou nezbytné jednak pro výstavbu center a jednak pro využití postavených kapacit. Lidské zdroje se přitom liší pro různé PO; v případě center excelence se jedná o špičkové pracovníky základního výzkumu. Přitom platí, že není možné vychovat nové pracovníky bez již existujícího fungujícího výzkumného kolektivu. Proto je možné zajistit lidské zdroje pouze tam, kde již existuje dostatečné výzkumné zázemí. I v tomto případě je však nezbytné reálně odhadnout možnosti regionu. V průběhu tří let (což je doba trvání průměrného projektu) lze vychovat určitý počet vědeckých pracovníků, ale není možné např. jejich počet zdvojnásobit. Nově vychovaní vědci budou zpravidla podávat určitou dobu nižší výkon než ti, kteří je vychovávali. Doplňkovou možností je zaměstnat určitý počet špičkových výzkumných pracovníků ze zahraničí (např. jako vedoucí skupin). V tomto případě je nutno počítat se zajištěním platů na evropské úrovni pro tyto pracovníky a vzhledem k rozporům, ke kterým vede různé ohodnocení zahraničních a domácích VaV pracovníků, je nejspíše nutno zvýšit platy všech VaV pracovníků centra na evropskou úroveň. Rozhodně nelze počítat s tím, že postavíme výzkumné kapacity a zaměstnáme v nich z větší části VaV pracovníky ze zahraničí.
Odpověď na otázku tedy zní: v regionech je omezený počet pracovníků VaV a možnosti výchovy (nebo příchodu ze zahraničí) nových VaV pracovníků jsou rovněž omezené. Je proto nezbytné zvažovat, kolik můžeme do VaV investovat, aby to ještě mělo smysl. Jako příklad takové úvahy mohu uvést, jak se na to díváme v Biofyzikálním ústavu AV ČR, v.v.i. V ústavu je v současné době 9 velkých oddělení, která mají stabilní produkci kvalitních výzkumných výsledků, mají širokou spolupráci se zahraničím, jsou grantově zajištěna a vychovávají kontinuálně mladé vědecké pracovníky. Ústav je však dlouhodobě podfinancován a chybí mu vybavení typické pro biofyziku. Ze SF EU bychom chtěli pořídit chybějící přístrojové vybavení pro zlepšení výzkumu v hodnotě 160 mil. Kč, tj. přibližně 15-20 mil. Kč na jedno oddělení (to je např. kvalitní konfokální mikroskop, flow cytometr, apod). Dále chceme rozšířit prostory (přístavba za hlavní budovou v hodnotě 120 mil. Kč) o další 2 oddělení, tj. zhruba o 20% kapacity.
Alternativní možností, jak získal lidské zdroje, je výstavba zařízení, které bude mít uživatele nejen z regionu (např. brněnského), nýbrž z daleko širší oblasti. Tak je tomu např. u velkých infrastruktur, jako je synchrotron, kde je „region“ velké části uživatelů do vzdálenosti 200-300 km. Navíc je takové zařízení dostatečně atraktivní i pro VaV pracovníky ze vzdálenějších oblastí EU a světa, aby přijížděli systematicky experimentovat a tvořili tak rovněž velkou část uživatelské základny. To je případ CESLABu, kde – podle zkušeností ze zahraničních zařízení – budou tvořit polovinu uživatelů VaV pracovníci z EU a jiných částí světa.
To je také odpověď na otázku, zda nově budovaná centra budou mít šanci přitáhnout vědce ze západní Evropy. Pokud budou tato centra vybavená standardní komerčně dostupnou přístrojovou technikou, budou šance na přitažení zahraničních vědců malé; unikátní zařízení typu synchrotronu zahraniční vědce bezpochyby přitáhne. CESLAB bude mít originální experimentální stanice (beamlines), které připravují mezinárodní týmy expertů. Pracovníci, kteří se účastní přípravy projektu, se v budoucnu budou také podílet na využití CESLABu.“
RNDr. Luděk Frank, DrSc.
„Ústav přístrojové techniky AV ČR je angažován v přípravě obou velkých brněnských projektů, CEITEC i CESLAB, a mimoto připravuje i vlastní infrastrukturní projekt. Jsem tedy o situaci dosti dobře informován.
Především je třeba konstatovat, že čekání na „ostrou“ výzvu k podávání návrhů projektů je již příliš dlouhé (více než dva roky) a že je to na škodu věci. Dva velké projekty se navzájem dosti liší jak svojí náplní, tak i děním a vztahy okolo. CEITEC je založen na celobrněnské dohodě zahrnující především obě velké university (MU a VUT) a čtyři ústavy AV. Menšími partnery jsou další dvě brněnské university (VFU a MZLU) a dva další ústavy. Různorodost těchto partnerů i šířka tématiky (pokrývající většinu biomedicínských oborů, materiálové vědy a metodologii experimentu) činí organizaci příprav projektu dosti obtížnou a čas pracuje spíše proti udržení původní shody. Přesto věřím, že to brněnská komunita zvládne. Z hlediska ústavů AV je podstatné, aby kromě nově budovaných velkých center (pravděpodobně dvou), bylo z projektu financováno i doplnění přístrojového parku stávajících institucí. To ústavům AV umožní uvést do provozu moderní techniku daleko dříve, než budou připraveny nové objekty, a využít ji mimo jiné při výchově vědeckého personálu budoucích center – toto je z hlediska perspektivy center zcela zásadní okolnost.
CESLAB, tedy synchrotronová laboratoř, má zcela jiný charakter. Je-li CEITEC ve své podstatě regionální centrum, má CESLAB středoevropský rozměr. CEITEC je připravován širokým konsorciem institucí, zatímco CESLAB je iniciativou čtyř ústavů AV v čele s Biofyzikálním ústavem AV ČR. CEITEC má být komplexním centrem tématicky připomínajícím velkou vědeckou universitu, zatímco CESLAB je kompaktní laboratoř s jedním obrovským přístrojem (zdrojem intenzivního koherentního světla o širokém rozsahu vlnových délek) a k němu přistavenými měřicími stanicemi. První projekt je tedy multivrstvý, s charakteristickými parametry specifickými pro jeho jednotlivé dílčí bloky. To platí i pro personální obsazení – pro některá oddělení se jistě podaří vychovat kmenové pracovníky v regionu, popř. v ČR, některé sektory úspěšně přitáhnou vědce z rozvinutých zemí a konečně i příliv odborníků z východu bude v některých případech nezbytný.
Jedním z hlavních cílů celé iniciativy je samozřejmě zvýšení vzdělanosti a technologické úrovně v nejbližším okolí. V projektu CEITEC mám na starosti elektronovou mikroskopii, která je jedním z tradičně dominantních oborů v Brně. Moderní přístroje je zcela nezbytné pořídit, aby bylo možné pokračovat v metodologické práci bez závislosti na bohatších zahraničních partnerech. Jinak je v tomto případě kvalitní personál již připraven a jeho případné doplnění o kolegy ze západní Evropy, USA a Japonska neuškodí – pohyb vědeckých pracovníků by se tak konečně stal obousměrným. Pokud jde o CESLAB, lze se poučit na organizaci práce u evropských synchrotronů (Berlín, Terst, Grenoble, ..). Stálý personál v počtu cca 200 osob bude vychován z části v průběhu stavby, z části po uvedení do provozu. Alespoň několik zkušených pracovníků se snad podaří přetáhnout z uvedených evropských laboratoří. Pro synchrotrony je ovšem charakteristické, že drtivá většina experimentů probíhá z iniciativy a za účasti externích spolupracovníků. Odtud vyplývá nadnárodní charakter laboratoře a také její extrémní schopnost „přitahovat mozky“ a s tím související velký vliv na zvyšování vědeckotechnické úrovně regionu.
Takže: očekávaná finanční injekce do infrastruktury vědy pozdvihne českou vědu na úroveň, na kterou již nyní má schopnosti, ale na kterou nemá peníze. Vědci si vždycky poradí a chce-li se některý z nich pustit až na samý přední okraj vědy, cestu si k tomu najde. Buď odejde do zahraničí anebo alespoň svoje experimenty provede v dobře vybavené zahraniční laboratoři a poté je zpracuje doma. Z vlastní zkušenosti vím, že to jde snadno zařídit a že naši mnohem lépe financovaní kolegové se neustále ptají po našich studentech nebo začínajících vědcích. Zásobujeme bohaté (nebo spíše inteligentněji spravované) země perspektivním vědeckým personálem a nyní se rýsuje naděje nejen na snížení odlivu, ale i na vyvolání kompenzujícího přílivu. Nu a pokud jde o ty schopnosti české vědy (například absorbovat novou moderní infrastrukturu), to bude zkouška ohněm, ale jedině touto cestou jsme schopni ony schopnosti zvyšovat.“
Na závěr pár slov autorky článku: „V souvislosti s nedostatkem kvalifikovaných lidí jsem si vzpomněla na příhodu, která se mi stala před několika lety, když jsem studovala fyziku na přírodovědecké fakultě MU. Jelikož jsem nechtěla být „omezená“ pouze na svůj obor, požádala jsem o absolvování několika zajímavých předmětů na lékařské fakultě MU. Na mé mateřské fakultě mi bylo bez problémů vyhověno, ne tak na lékařské fakultě – tam mi jistý docent zodpovědný za mezifakultní studium sdělil, že tolik studentů zaměřených na aplikaci fyziky v medicíně Česká republika nepotřebuje. Žádost se tedy zamítla…“
